Jak můžu pomoct klimatu a přírodě, a zároveň svému zdraví a své peněžence
Klimatická změna je pro většinu vědecké komunity strohý fakt. A přestože se stále diskutuje o tom, do jaké míry za rapidní vývoj změn podnebí můžeme, tak nebo tak se naprostá většina vědců shoduje, že nějaký podíl na tom máme. Změna klimatu je přirozená, její současné tempo ne – a právě za to tempo můžeme, my, lidstvo od počátku průmyslové revoluce v 18. století.
Další fakt, na kterém se odborníci shodují, je nebezpečnost hranice oteplení o 2 °C. Proto se taky na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015 zástupci států shodli na snaze nepřesáhnout hranici 1,5 °C. Oteplení o dva stupně, řeknete si, žádný problém. Jenže první a okamžitě viditelný efekt takového oteplení bude snížení výnosu masově pěstovaných plodin (obilí, kukuřice, bavlny, sóji atd.) minimálně o 10 %. Pokud by tempo růstu teplot pokračovalo beze změn, dojdeme, podle různých propočtů, v roce 2100 ke ztrátě 50-80 % výnosu oproti nezměněnému klimatu. O 10 % míň pečiva, to ještě zní jako myšlenka zdravé výživy. O 50 % méně? Zapomeňte na buchty od babičky, mouka není.
Ve skutečnosti je ale „zvýšení teploty“ stejně chybný termín jako „globální oteplování“. Lepší je „změna klimatu.“ A úplně správný termín pro tuto situaci by mělo být „zvýšení globální energie“, protože o to opravdu jde. Teplota je jen jedna forma projevu našeho nebezpečného konání. Atmosféra, pevný i tekutý zemský povrch, všechny skrze změnu klimatu zadržují větší množství energie, což se také výrazněji projeví. Silnější vítr, větší nárazové srážky, suchá a hůře prostupná povrchová vrstva půdy a nižší hladina podzemní vody, to jsou efekty, které bychom poznali i u nás.
A tak zatímco politici diskutují o tom, jestli s klimatem vůbec něco dělat, a vědci už od 80. let mlátí hlavou do zdi, protože už tehdy Carl Sagan volal po boji proti lidskému vlivu na světové klima, ekonomicky produktivní sektor už reaguje. To protože ty nejúspěšnější firmy na světě mají odborníky, kteří se snaží předvídat vývoj a připravit se na něj, aby taková firma neztratila hodnotu (nebo se dokonce nesložila úplně), jen protože se objevila nějaká nečekaná okolnost. Například IKEA postupně přechází na cirkulační ekonomiku, tedy co nejvyšší využívání odpadu (ve vyspělejších státech to znamená, že svoji starou pohovku vrátíte, dostanete slevu na novou, a oni tu starou rozeberou, zpracují, ošetří, a využijí při výrobě pohovky nové). Podobně reaguje mnoho dalších společností. Apple je u nás relativně bez podpory, takže jeho fanoušci v této zemi jsou pro mě banda blbounů, ale je třeba uznat, že Apple se dlouhodobě snaží o provoz svých poboček pomocí obnovitelných zdrojů energie, a celosvětově se drží na hodnotě 80 % – 80 % veškeré elektřiny, kterou pobočky Applu na světě spotřebují, pochází ze solárních panelů, „větrníků“ nebo vodních, příbojových a termálních čerpadel.
Je příjemné vidět, že velké korporace dělají, co mohou. A je celkem jedno, že jejich snažení nevychází nutně ze snahy změnit svět k lepšímu, ale ze snahy zůstat na špičce. Pokud konáte dobro, je jedno, jaký k tomu máte důvod. A je dobře, že i v politice se toto téma objevuje stále častěji.
Firmy se snaží. Politici více méně taky. A tak se, dříve či později, každý trochu ohleduplný, starostlivý a zodpovědný člověk musí pozastavit nad otázkou „a co s tím můžu dělat já?“ Sám sebe se takto ptám už několik let, minimálně pokaždé, když se o klimatu začne mluvit. Rád bych se zeptal odborníků, vědců, autorů, jejichž články čtu, a podcasterů, jejichž pořady poslouchám. Ale protože na internetu je odpověď na všechno, jednoho večera jsem si sedl a vyrazil na výpravu za vědeckými i nevědeckými, avšak smysluplnými, tipy na to, jak můžu pomoct v boji proti změně klimatu (a, možná překvapivě, jsem zjistil, že mnohé z toho zároveň pomůže nejen přírodě, ale i mému zdraví a osobním financím).
Jak můžu pomoct v boji proti změně klimatu?
1. efektivním používáním auta a využíváním jiných dopravních prostředků.
Až někdy budete ve městě v dopravní zácpě, zkuste se rozhlédnout. V kolika autech sedí jeden jediný člověk? Je to fascinující, ale kdybyste všechny, kteří sedí samotní v autech, posadili do autobusů, většina ulic během dopravní špičky by byla prázdná. Absurdně nízká efektivita, s níž jsou osobní dopravní prostředky využívány, je ohromným základem pro znečišťování prostředí skleníkovými plyny, prachem a hlukem. V průběhu 20. století se sice do pohonných hmot přestalo přidávat olovo (což je extrémně jedovatý materiál, pokud ho denně vdechujete), nárůst počtu chronických dýchacích onemocnění (především astmatu) a alergií ovšem ukazuje, že problém přetrvává, a výzkumy ukazují, že automobilová doprava je jedním ze zdrojů toho problému.
Narozdíl od průmyslové produkce prachu, skleníkových plynů a odpadů je osobní doprava problém, který lze řešit snadno na osobní úrovni. Takže co s tím?
Především na kratší vzdálenosti je možné využít způsoby dopravy „na lidský pohon“ – jít pěšky nebo jet na kole. Většina statistik říká, že určitou mírou nadváhy (která není úplně zdravá) trpí v této zemi přes 50 % populace. Na druhém konci jsou pak dívky do 18 let, konkrétně zhruba pětina z nich, které trpí podváhou (způsobenou naprosto pomatenou představou o „ideálu krásy“, který ovšem není ani ideální, ani krásný, a hlavně není přirozený ani zdravý). Obojí je možné, hlavně v mírnějších případech, řešit vyšší pohybovou aktivitou, a jednou z nejpřirozenějších a zároveň nejúčinnějších pohybových aktivit, které je možné provozovat každý den, je úplně obyčejná chůze. Chůze, která ovšem, při dostatečném množství a intenzitě, znamená významný trénink pro dýchací i oběhovou soustavu. Obyčejná chůze, při níž spálíte zhruba polovinu energie jako při běhu na stejnou vzdálenost – a přitom se nijak nevyčerpáte, a ještě se můžete rozhlédnout po světě.
Nejúčinnější doprava na lidský pohon je, samozřejmě, kolo. Dnes už běžná kola s převody umožňují velmi efektivní cestování s celkem nízkou námahou, a navíc poměrně rychle i na relativně delší vzdálenosti, jde tedy o ideální možnost cestování do školy nebo do práce (pokud tedy máte po příjezdu k dispozici sprchu, protože sedět někde celý den zapocený moc v pořádku není).
Ekologické i zdravotní přínosy dopravy na vlastní sílu jsou nepopiratelné. Ale někdy to prostě nejde, ať už jde o větší vzdálenosti, nebo potřebu vyšší rychlosti či komfortu při přesunu. V takovém případě je nejlepší využít hromadnou dopravu. Samozřejmě, autobus nebo dieselový vlak jsou stále producenty skleníkových plynů a dalších zplodin – průměrné české auto (třeba nějaká nová škodovka) vyprodukuje na kilometru 130 g oxidu uhličitého, zatímco takový obyčejný autobus třeba i 850 g – zatímco v autě však může sedět maximálně pět osob (a to se stává velmi výjimečně, statistika pro ČR ukazuje, že to jsou průměrně necelé 2 osoby :)), v autobuse jich může sedět třeba až padesát. 130 děleno 5 je sice hezkých 26 g CO2 na osobu a kilometr, těžko to ale srovnat se 17 g, což je 850 děleno 50. Vlaky navíc můžou jezdit na elektřinu, stejně jako některá vozidla městské hromadné dopravy (tramvaje, trolejbusy), čímž se celé číslo ještě snižuje.
Samozřejmě, v některých případech auto nahradit nelze. Když je potřeba přepravit nějaký větší náklad, nebo když sedí v autě pět lidí, kteří jedou společně někam na chatu, je auto celkem omluvitelná forma dopravy, protože to není jen náhražka jiné formy dopravy, ale nejúčinnější nástroj pro práci. Ve většině ostatních případů je ale auto jen pohodlnost a zároveň viník znečištění, hluku a komplikované dopravní situace, jehož lze mnohdy poměrně snadno nahradit.
Jak můžu pomoct v boji proti změně klimatu?
2. aktivním a inteligentním nakládáním s odpady.
Od zavedení masové výroby na počátku 20. století dostal konzumní způsob života úplně jiný obraz než kdy dřív. V historii samozřejmě existovaly společnosti a národy žijící v relativním blahobytu, které si tak užívaly nadměrného luxusu. Teprve ve 20. století se ale konsumerismus stal tahounem ekonomik. Neustálá produkce zboží za účelem okamžité spotřeby a brzkého nahrazení novým a lepším zbožím ze stejné kategorie. Cukrovinky. Nové oblečení. A v posledních letech hlavně elektronika, jako kdyby rok starý iPhone nebyl úplně stejný jako ten nový. A s neustálou produkcí a nákupem nového jde (což snad není třeba nijak dál vysvětlovat, protože to každý chápe) ruku v ruce produkce odpadu.
Průměrný český občan (což je neexistující hodnota, lepší by byl median nebo modus, ale dejme tomu) vyprodukuje za rok zhruba 300 kg (některé zdroje však uvádí až 500 kg) komunálního odpadu. Což je na jednu stranu ve srovnání se zbytkem Evropy velmi málo. Na druhou stranu je to stále 300 kg odpadu.
Míru třídění a recyklace, narozdíl od svozu komunálního odpadu, tak snadné spočítat není, a čísla se liší extrémně (překvapivě k tomu ovšem dochází i v zahraničí, takže nic nového pod sluncem). Optimistický údaj tvrdí, že 72 % vyprodukovaného tříditelného materiálu je vytříděno a recyklováno, ten pesimistický se baví zhruba o 30 %. Zkusme tedy vzít něco mezi a říct „z odpadu, který lze vytřídit a recyklovat, běžný český občan vytřídí a dá k recyklaci 50 %.“ Polovinu. Půlka novin putuje na výrobu nových novin, druhá půlka do spalovny a jako popílek do vzduchu. Jedna PET láhev jde rozemlít a vyrobí z ní třeba tepelnou izolaci, ta druhá skončí na skládce, kde se o ni zadusí nějaký chudák racek, který neprozřetelně strčí hlavu do hrdla a už ji nevytáhne. Polovina skleněných lahví se vyčistí a znovu použije (nebo přinejhorším rozemele a použije na výrobu lahví nových), ta druhá se bude na téhle planetě válet ještě tisíce let po datu výroby, protože sklo je jeden z nejhůře přirozeně rozložitelných materiálů, které známe (odhaduje se, že obyčejná pivní láhev by potřebovala k rozpadu přirozenou cestou zhruba milión let, což je, mimochodem, zhruba stejná doba, která nám trvala od ovládnutí ohně do současnosti). A tak dále.
Polovina. Někdy, když vidím v odpadu sklo, chtěl bych potkat člověka, který takové zvěrstvo provedl, abych zjistil, o čem při tom přemýšlel, a jestli VŮBEC přemýšlel, nebo jede život na autopilot. PET a další plasty? Škoda mluvit. A papír, to je naprosto nepochopitelné. No a pak je tu zajímavá informace, že zhruba 25 % komunálního odpadu tvoří biologické materiály – věci jako slupky nebo zbytky jídla.
Řešení je, doufám, naprosto zjevné. Na jednu stranu je třeba používat předměty s trvalejší hodnotou. Můžu si například koupit kovovou (nebo skleněnou, nebo nakonec i plastovou) láhev na vodu, která je určena k mnohonásobnému opakovanému používání, a tím pádem radikálně snížím množství kupovaných PET lahví. Namísto neustálého nakupování igelitek v obchodě si vezmu tašku plátěnou, nebo rovnou větší batoh, ať můžu náklad hodit na záda a nemusím ho tahat v ruce.
Pak je tu opakované používání méně trvalých předmětů. I ty plastové láhve od minerálek se dají použít na vodu ještě aspoň dvakrát nebo třikrát. Běžný papír do tiskárny má dvě strany, když už ne na tisk, tak aspoň na osobní poznámky. A kdo jednou frkne do papírového kapesníku a zahodí ho, měl by ten kapesník za trest dostat k večeři.
A když to už jinak nejde a předmět doslouží, nebo je to opravdu odpad svého druhu (třeba kartónová krabice od džusu nebo láhev od vína), pak je třeba vyvinout trochu úsilí navíc a odpad vytřídit a později vyhodit do náležitého kontejneru. Až na velmi obskurní výjimky (jako třeba žárovky) se v Česku dá třídit opravdu leccos (i polystyren), a kontejnery jsou vždy relativně na dosah. Kelímky od jogurtů stačí zběžně opláchnout (prý ani to už ale není třeba), a když nechcete s vratným sklem nikam chodit, stačí ho postavit na volně přístupné místo a nějaký ten bezdomovec si ho ještě rád za ten drobák vrátí. Jo, a cokoliv s elektronikou patří do střediska sběrného odpadu, a to včetně žárovek, protože elektronika většinou obsahuje a) spoustu celkem cenných materiálů (jako wolfram, zlato nebo platinu) a b) některé celkem jedovaté materiály (například kadmium či olovo).
Jak můžu pomoct v boji proti změně klimatu?
3. úsporným užíváním elektrické energie.
Existují prokázané statistiky, které říkají, že v běžné domácnosti až 10 % spotřeby elektrické energie tvoří spotřebiče v tzv. stand-by módu – vypnuté televize, stereo soustavy či mikrovlnky, na kterých svítí kontrolní diody nebo dokonce čísla, a další. Přidejte k tomu zbytečně rozsvícená světla a současně běžící přístroje, které ovšem nikdo nepoužívá, a najednou má elektrárna co dělat, aby pokryla požadavky.
Problém totiž je, že než najdeme účinnější zdroje energie (nebo budeme schopní ty současné dovést do lepší podoby), a než přejdeme na obnovitelné zdroje, které ovšem budou spolehlivé (protože dneska, když nesvítí slunce a nefouká vítr, solární panely a větrníky dodávají čistou nulu), a než budeme mít baterie, které budou schopné opakovaně uchovat velké množství elektřiny po relativně neomezenou dobu, vyrábí v Česku stále téměř polovinu elektřiny uhelné elektrárny a zhruba třetinu jaderky Dukovany a Temelín. A přestože jaderné elektrárny neprodukují takový přímý odpad jako elektrárny uhelné, skladovat vyhořelé jaderné palivo je stále ohromný problém s důsledky na stovky let dopředu, což prostě není dlouhodobě únosné.
Ani svět na tom není o moc lépe. Fosilní paliva (uhlí, ropa a plyn) produkují přes 60 % světové elektřiny, zatímco obnovitelné zdroje (solární, větrné a vodní elektrárny a u nás zatím v podstatě nedostupné elektrárny geotermální) dodávají zhruba čtvrtinu a jádro se pohybuje kolem 10 %.
Viděl jsem jedno zajímavé video, které se věnovalo rozboru spotřeby energie mobilním telefonem a přepočtu na množství uhlí, které by k tomu bylo se současnými technologiemi třeba. S ohledem na výše uvedená procenta z toho plyne, že když rok používáte mobil, je to, jako kdybyste spálili kilogram uhlí. Je to takový zajímavý fakt, kterým se blýsknete ve společnosti, ale zároveň pěkný odrazový můstek k děsivému zjištění, kolik uhlí vlastně ve skutečnosti potřebujete ke každodennímu životu. Mobil, to je takových 10-20 MJ za rok, tedy něco kolem 2-5 kWh. Za kilogram uhlí dostanete půl roku, druhou půlku máte z ostatních zdrojů (když už máme u nás 50 % energie z uhlí a zbytek z ostatních zdrojů). Jenže mobil, to je komedie, dnešní telefony jsou, přes všechny nesnáze, úžasně úsporné. Ve skutečnosti jeden Čech za rok potřebuje zhruba 1,4 MWh, tedy 1400 kWh, a to už je úplně jiné číslo. A fakt, že tím pádem jeden člověk za rok prakticky spálí nějakých 130 kg uhlí, aby mu fungovala lednice, televize, pračka, počítač… a nedejbože ještě elektrické přímotopy… to už tak zábavný fakt není, hlavně když dodáte, že jedna kWh elektřiny z uhlí znamená 0,37 kg oxidu uhličitého, což pro naše potřeby znamená zhruba 260 kg CO2 každý rok. Není to úplně přesně, ale řekněme, že to je zhruba stejně, jako jeden člověk za rok vydýchá… takže jednoduše řečeno, každý obyčejný obyvatel Česka za rok udělá nepořádku za dva.
Schválně si to představte. Produkovat dvakrát tolik odpadu. Ne 300 kg komunálního odpadu, ale 600 kg. Dvakrát tolik papíru, PETek, sklenic, krabic od pizzy, banánových slupek a sáčků od gumových medvídků. To už dávno není fakt pro pobavení publika, ale strašidelná historka.
Jenže elektřinu potřebujeme. Ve většině vyspělých zemí světa je elektřina neoddělitelná součást života a patří mezi základní lidské potřeby, které nesmí být omezeny (což znamená, že rozvody elektřiny se řadí na stejnou úroveň jako vodovody). Je tedy možné něco udělat s její spotřebou?
Samozřejmě. Vypínat spotřebiče úplně namísto stand-by. Kupovat nové spotřebiče, které mají vysokou energetickou účinnost (a patří tak do kategorie A – mimochodem, EU reviduje energetické značení, brzy se tedy vytratí všechny ty + a budeme mít, aspoň na pár let, zase jen škálu A-G). Nesvítit zbytečně v době, kdy ještě zvenčí svítí Slunce, anebo v místnostech, kde nikdo není. Vtip je v tom, že to všechno nevede jen ke zlepšení životního prostředí, ale taky k poměrně výrazným, viditelným finančním úsporám domácnosti, takže když už nechcete šetřit svět, můžete šetřit aspoň peníze.
A to, jako základ, určitě stačí. Nejezdit zbytečně sám autem, zato jezdit třeba na kole nebo autobusem, nepoužívat plastové tašky a třídit pečlivě odpad, snížit náklady za elektřinu vypínáním nepotřebných spotřebičů a zhasínáním nepotřebných světel. Tak málo a přitom tak moc můžu udělat v boji proti změně klimatu.
Je možné, že globální změna klimatu je přirozená a samovolná. Není to zrovna moc pravděpodobné, ale kdyby náhodou, nebo pokud vám v nasazení výše uvedených metod brání podobné přesvědčení, vzpomeňte si na citát z jednoho komiksového stripu, který se vybaví mně: „A co když je to všechno jeden velký podvod a my změníme svět k lepšímu pro nic za nic?“ Protože tak to je. I když se ukáže, že klima nezměníme, pořád ještě můžeme udělat svět lepším místem pro sebe, pro všechny ostatní, a hlavně, pro všechny další, kteří dostanou tenhle svět na starost po nás…
A když už vás nepřesvědčí ani to, pak si vzpomeňte, jak málo stačí, abyste byli zdravější, a hlavně ušetřili tisíce…
Ale já budu, naivně, věřit, že ve snaze o záchranu životního prostředí vhodného pro lidstvo je, nebo jednoho dne bude, více než peníze pro všechny důležitější morálka a pocit zodpovědnosti. A taky pocit, že když se podíváme zpět v čase, budeme hrdí na to, co jsme udělali. Abychom, když se nás zeptají „a co jste s tím dělali,“ mohli sebejistě odpovědět: „to nejlepší, čeho jsme byli schopní.“ A vlastně… abychom zajistili, že vůbec přijde ten den, kdy se nás na to budou naši následovníci moci zeptat.
